Blíží se večer a my se pomalu, ale jistě přibližujeme k našemu cíli – Big Bend National Park. Krajina je nádherná, a to jsme ještě nepřekročili vstupní hranici parku.
Po cestě zastavujeme a děláme pár fotek, než sluníčko zaleze úplně. Skoro za tmy přijíždíme do parku a stanice rangerů, kteří vybírají vstup, je samozřejmě už zavřená. A tak parkujeme o kousek dál, za pomocí čelovky vaříme véču a pak hned uleháme do postele. Ještě než zavřu oči, z okýnka auta vidím, jak nádherná je dnešní noční obloha. Tolik hvězd pohromadě jsem snad ještě nikdy neviděla. Říkám Martinovi, že bychom měli jít ještě na chvíli ven pozorovat hvězdy. Jakmile otevřu dveře, slyším dost divné a hlasité zvuky. Nevím, možná kojot, možná liška, možná medvěd. Každopádně s rychlostí zavírám dveře a pokus vzdávám.
Druhý den ráno se probouzíme a zjišťujeme, že spíme na místě, kde rozhodně spaní povolené není. S rychlostí blesku čistíme zuby a děláme, že jsme právě přijeli. Vydáváme se na první trek. Už na začátku jsme si zvolili hikovou strategii, které se od té doby držíme a docela nám vyhovuje. Řekli jsme si, že za den uděláme radši více menších výletů/výšlapů/hiků než jeden velkej. Hlavně proto, abychom toho stihli víc a třeba měli šanci se mezi jednotlivými výlety najíst nebo doplnit vodu.
Vyrážíme do Boquillas kaňonu. Je to nádherná procházka, která končí u řeky mezi obrovskými skálami. Na začátku trasy je nápis, že je zakázáno ji překročit, protože za ní už je Mexiko. Po cestě narazíme na místa, kde jsou vyskládány různé suvenýry. Dřevěné hole pomalované mexickými ornamenty, kaktusy z korálků nebo různá zvířátka vyrobená z drátků. Je vidět, že všechny tyto poklady jsou ručně dělané. Vedle nich na zemi leží kasička, kde je napsáno, že vše je na prodej a že cena jednoho kusu je 7 dolarů. Jsou to takové malé suvenýr shopy až na to, že tyhle nemají prodavače. Vlastníky jsou pravděpodobně mexické děti, které se snaží touto cestou přivydělat nějakou tu babku. A všem těm turistům důvěřují a věří, že si nikdo nic zadarmo nevezme a že tam tu svoji kasičku zase najdou.
Po cestě na další místo zkoušíme štěstí na hraničním přechodu, kde chceme přejít do Mexika a tím aktivovat nové vízum. Bohužel se nám to nedaří, protože zrovna tenhle přechod nedělá aktivaci víz. Ale pán je moc hodný, a tak nám zjišťuje, na jakém přechodu to možné je. A taky mi řekl, že mám hezkou fotku v pasu. Pán byl zřejmě vtipálek..
Odpoledne pokračujeme na další trail k Balanced Rock odkud je nádherný výhled do okolí. Šutry a skály okolo nás jdou kvůli zapadajícímu slunci do oranžova. Chvíli relaxujeme a kocháme se výhledem.
Všechna okolní městečka jsou děsně daleko, tak přemýšlíme o spaní v kempu, který je přímo uprostřed parku. Kemp je úplně super. Ze všech stran krásný výhled a nádherná atmosféra. Lidi sedí u táboráku, opékají buřty a užívají večer v přírodě. Každé místo má ohniště, piknikový stoleček a skříňku, kam je možné uložit jídlo a tím ho schovat před medvědy. Jenže máme smůlu. Všechna místa jsou zabraná, a tak jsme nuceni odjet z parku a strávit noc někde jinde. Cesta z parku je hodně do kopce, proto musíme jet docela pomalu. Ještě že tak! V jedné zatáčce nám totiž přes cestu přeběhne nádherné malé chlupaté medvídě. Konečně jsem ho viděla. Celej pobyt v Kanadě jsem ho vyhlížela a nic. A když to člověk nejmíň čeká…
Celkově bylo v Big Bend málo lidí a to se nám dost líbilo. Asi hlavně kvůli tomu, že není tak profláklý. Je docela daleko od Utahu, kde jsou všechny ty známé národní parky. To je podle mě hlavní důvod, proč sem moc lidí nejezdí. Mě to ale přijde škoda. Jsem moc ráda, že jsme tenkrát našli ten vzkaz za stěračem našeho auta. Od někoho, kdo nám přál hezkou podívanou a chtěl abychom si Texas užili. Protože jinak bychom sem asi ani nejeli. Tahle vlastnost se mi na Američanech hodně líbí. Když zjistí, že jste turisti, mile rádi vám poděkují za návštěvu jejich města. Kolikrát si říkám, jako vážně mi za tohle děkuje? Ale je to tak. Takže já teď děkuji tobě, cizinče..
Lucie