Zajimavý lidé, které jsme potkali na cestách

kanada_traveling

Uběhlo pěkných pár týdnů od posledního článku.. Během těchto dnů  jsme se přesunuli z Kanady domů, kde jsme po půl roce zase ochutnali český chleba, pivo a svíčkovou od maminky. No a po nějakém čase jsem opět dostala chuť s Vámi sdílet zkušenosti z našeho malého cestování po Kanadě. Proč řikám malého? Protože to, co my máme za sebou, je teprve malá čast toho, co nás ještě čeká.

Cestovatel k cestovateli sedá 

Než jsem odjela do Kanady. říkala jsem si, že docela dost cestujeme, Pracovali jsme a studovali v různých zemích Evropy, které jsme si projeli a podívali se tam, kam jsme chtěli. Pak jsme přeletěli oceán a teprve tam jsem si uvědomila, že to pořádné cestování nás teprve ještě čeká. Lidé, které jsme potkali, nebyli v cestování vůbec žádní začátečníci. Většina z nich pracovala na Zélandu, procestovala jihovýchodní Asii a různé kouty světa jako Alijašku nebo Havaj. Najednou jsem si uvědomila, že my jsme teprve na začátku a že všechno, to co maj tito lidé za sebou, nás teprve čeká. Je nám 25, školu budeme mít za pár měsíců hotovou, pak už nás nic nezastaví. A ze stírací mapy budeme moci postupně umazat další kus světa.

Lidi se stejnou vášní k cestování na sebe naráží náhodou. Při cestování, při práci zkrátka během života v zahraničí. A tak nějak automaticky si s nima máte pořád co říct. Proto ani nechceme dělat pořád tu samou práci. Chceme na každém místě zkoušet něco nového, abychom poznali co nejvíce různých povah, charakterů a vzrušující životními příběhy. Zajímavé bylo, že mezi nimi byli Češi, což mě potěšilo, protože je fajn vidět, že i lidé z naší země dokážou velké věci. A práve o těchto lidech by se dalo muvit dlouhé hodiny. My bychom Vám chtěli alespoň ve stručnosti říct o těch, na který jen tak nezapomeneme. O Češích, kteří nám uvíznou v paměti..

Martina Gebarovská – holka, která vozí všude po světě ukulele

Češka, která stála tváří v tvář medvědovi, spala v iglú v -40, jedla pečené pavouky, stopla si loď a 6 let svého života přožila na cestách. Zrzavá pihovatá holka, kterou Martin potkal při sbírání třešní v kanadské Kelowně. Když mi o ní vyprávěl, měla jsem doslova husí kůži. Její příběh je neuvěřitelný a v podstatě kopíruje tak trochu náš sen. Sballit si saky paky, koupit jednosměrnou letenku a s nejistotou, natěšením a zároveň strachem odjet do neznáma. Tam si najít práci a jen tak si žít. Dnes už je to šest let, kdy si úspěšná studentka filmového střihu uvědomila, že práce pro ní znamená velký stres a proto se rozhodla sbalila krosnu a odjet směr Nový Zéland. Tam začínala s téměř nulovým zůstatkem na účtě. Začala cestovat po světě, pracovat a poznávat svět z hezkých i těch horších stránek. Sdílela své fotky na sociálních sítích, což ji postupem času spolu s vytvořením blogu přinášelo dostatečný příjem na pokrytí cestovatelských nákladů.

Martina věří, že procestovat svět a plnit si své cestovatelské sny může každý z nás. Nehledě na to, kolik financí má. Chce to jenom chuť a ohdhodlání.

Chcete znát celý její příběh? Mrkněte na její stránky www.zasvymsnem.com nebo na mnohem obsáhlejší blog, který píše v angličtině www.dreamingandwandering.com.

martina_gebarovska
Zdroj: archiv Martina Gebarovská
martina_gebarovska1
Zdroj: archiv Martina Gebarovská
Martin Nešpor – kluk, co si sáhnul na opravdový dno, aby poznal sám sebe

Martin je člověk, kterého jsme potkali díky jedné práci v Kanadě. Pamatuji si, že tenkrát během jedné úplně normální konverzace se jen tak mezi řečí zmínil, že jednou přešel nejhlubší jezero na světě – Bajkal. V tu chvíli začal výslech z naší strany o tom, jaké to bylo, co pro to musel udělat a jak to vlastně celé dopadlo. A tak Martin začal.. Bylo mu 23, když se vydal na svoji první velkou „výpravu“. Sbalil batoh, vytuněné sáňky, brusle a vydal se směr Sibiř. Nepříjemné chvíle zažíval každou noc, kdy mu nezbývalo nic jiného, než si postavit stan na zamrzlém jezeře. Ve chvíli, kdy se zachumlal do spacáku slyšel, jak se pod ním hýbe led. Rány jak z děla, které mu zajistili neklidný spánek. Zažil také nejhorší chvíle, kdy byl psychicky na dně a po ušlých desítkách kilometrů se zastavil, sedl na saně a brečel.

Stal se tak nejmladším Čechem, který zdolal 630 kilometrů za 11 dní a přešel zamrzlý Bajkal od severu k jihu. A co si z této cesty odnesl? Martin říká: „Při dlouhé cestě po ledu jsem měl možnost být jen sám se sebou a poznat, kdo opravdu jsem a kam v životě směřuji. Dodalo mi to taky obrovskou trpělivost, klid a víru sám v sebe, ve své vlastní schopnosti.“

martin_nespor_bajkal
Zdroj: archiv Martin Nešpor
martin_nespor_bajkal2
Zdroj: archiv Martin Nešpor
Monika Borková– holka, co má „koule“

Jednoho dne se vzbudila s kocovinou a zjistila, že si předchozí večer koupila jednosměrnou letenku do Bangkoku. A tak si řekla proč ne. Prodala vše, co měla, opustila práci a svůj pohodlný život a vydala se na největší cestu jejího života.

Martin a Monča se seznámili kde jinde než na třešních. Po sezóně se parta lidí z farmy v Kelowně rozutekla do různých koutů Kanady. O Monče jsem slyšela spoustu příběhu, ale že tahle holka je fakt „něco“ jsem poznala hned při prvním setkání. Na domluvené místo přijela na kole, i když venku bylo asi 25 stupňů pod nulou, Usměvavá, optimistická a a plná energie. A co je tedy na ní tak zajímavého? Tahle holka prostopovala (skoro) celý svět! Úplně sama se podívala do více než dvaceti zemí světa a na své stopovací konto připsala nějakých 20 000 km. Stopovala celou cestu z Asie do Evropy nebo taky z východu Kanady na západ. No já před tím směkám. Sama o sobě říká, že se naučila, jak žít s opravdu málem, přesvědčila se o tom, že pro ni nikdy nebude mít nic větší hodnotu než rodina a přátelé. A taky to, že i když plán A nevyšel dle očekávání, abeceda má dalších asi třicet písmen, na které se dá spolehnout. Dneska jí prý už nic nevyvede z míry a třeba z nějakých medvědů (z kterých já jsem byla dost podělaná) si vůbec hlavu nedělá.

Její další cestu můžete sledovat na www.imondaroad.com.

monika_borkova

To nejcennější, co nám cestování může dát

Člověk, který cestuje má co vyprávět. Jeho život je zajímavý. Najednou ho nebaví povídat si o nejlepším typu make-upu nebo o seriálu, který vysílali včera na Nově. V hlavě se mu honí úplně jiné myšlenky a touží po poznání. Je mu dobře s lidmi, které jsou na stejné vlně nebo alespoň trochu je zajímá, jak to vlastně v tom světě vypadá. Jaký je život někde jinde a co špatného a dobrého ho potkalo. Má co předat. Člověk je otrkanější, klidnější a v hloubě duši odpočatý. Protože ho hřejou všechny ty vzpomínky a zážitky, které mu nikdo nikdy už nesebere. Jak říká Monča: „Až budu ležet na smrtelné posteli, řeknu si: kurva to byla ale jízda..“

A to je přesně to, co chceme i my. Tak si povíme za pár let, jak moc se náš sen vyplnil..

podpis-lucie-motivimi

 

Napsat komentář