Co si myslím o Američanech

Sedím na terase, pode mnou vrže staré dřevěné houpací křeslo, sluním se a užívám po dlouhé době volné odpoledne. Pracuji skoro každý den 10h denně, takže volné chvíle jsou docela vzácné.

Abyste si nemysleli, že je to tady nějaká flákárna. Jako občas se vyvalíme na pláž, né že né. Ale sezóna začíná a s tím přibývá i práce.

Dneska jsem se rozhodla napsat článek o tom, jací Američané jsou nebo alespoň jak na mě doposud zapůsobili.

Američani

Jak už jsem zmiňovala v prvním článku, Američani na mě hned zezačátku působí neuvěřitelně vstřícně a mile. Jsou ochotni se vším pomoci a je jedno, jestli se znáte nebo ne. Když jsem přišla poprvé do práce (dělám hostesku v restauraci), šéf mě provedl a postupně představil všem zaměstnancům. Byla jsem hrozně překvapená, jak se nebál lidi pochválit přímo před jejich očima. A taky zmínit, jak jsou pro něj v businessu důležití. On prostě o nikom neřekl nic špatného. A jak na to zaměstnanci reagovali? Všichni se pyšně usmívali a bylo vidět, že je to pro ně hodně důležitý a že si toho váží. S tím se u nás tak často nesetkáme.

IMG_7383

Pamatuji si jeden den z víkendu, kdy jsme měli totální honičku. Restaurace praskala ve všech. Když skončila směna, všichni jsme se vyčerpaně seskupili kolem jednoho stolu a povídali si o tom, jak hrozné to bylo. V tu chvíli přišel šéf, a když nás viděl, začal nás povzbuzovat slovy: Díky, za vaši práci, dneska jste byli skvělí, bez vás by to nešlo, udělali jste opravdový kus práce,.. atd. Asi vám nemusím říkat, jak nás to děsně potěšilo a kolik energie se nám zpátky vrátilo. Tohle je prostě děsně fajn. Když člověk ocení vaší tvrdou práci a nebere vás jenom jako robota, který přeci má automaticky fungovat.

Kostel a moje první modlitba

Tento týden jsme měli jeden den vyhrazený na tzv. „orientation day“ (orientační den). Šlo o to, že organizace, která se stará o příchozí studenty, uspořádala společnou snídani, kde jsme se sešli se všemi možnými lidmi z různých koutů světa. Na tomto setkání jsme poznali pána, který působil ve zdejším kostele a prodával studentům kola. Tady je kolo nezbytná věc! Pro studenty je to jediný možný dopravní prostředek na celém poloostrově. Auto nikdo k dispozici samozřejmě nemá a městská hromadná doprava tady neexistuje.

Po setkání s ostatními studenty jsme se vydali za pánem do kostela pro kola. V 30°C vedrech jsme konečně došli na místo, kde jsme zjistili, že jsme ve špatném kostele. Paní, kterou jsme tam potkali, nás naložila do svého minibusu a prostě nás jen tak odvezla do správného kostela. Zadarmo a ráda. Prostě Američanka.

IMG_7384

Tam jsme zjistili, že kola už nejsou a tak nás pán pozval alespoň k obědu. Jsme prý jedna rodina a on je náš praotec, takže nás pobídnul, ať přisedneme k lahodnému pokrmu. Dostali jsme bramborovou polévku s chedarem, výborný hovězí steak medium rare, colu a nakonec čokoládové a borůvkové koblihy. Po dlouhém povídání jsme se všichni chytli za ruce a společně se pomodlili. Trochu úsměvné bylo, když pán při modlitbě poprosil boha, aby nám snesl kola, která studenti tak nutně potřebují a on sám nám je nemůže poskytnout. Pak nás pozval na koncert významného místního zpěváka, na který nás i sám odveze. No a to vše jak jinak než zadarmo.

Samozřejmě nejde jen o to, že za nic z toho jsme nemuseli platit, ale že ti lidé vůbec byli sami od sebe ochotni nám pomoci nebo prostě jen udělat radost. To je na tom to nejhezčí a pro mě taky nejzajímavější, protože na takové věci nejsem zvyklá. Jak se u nás v Čechách říká, nic není zadarmo.

Palačinka s javorovým sirupem ozdobená klobásou

Abych tady jen nechválila, musím zmínit i nějaká negativa. Pracuji v restauraci, takže vidím, co všechno jsou Američani schopni sníst třeba jen k snídani. A řeknu vám, je mi z toho zle. Porci mají většinou velkou, jako my jíme k obědu. Do dveří se sotva vejdou, ale pro jistotu si objednají dietní colu, aby náhodou neměli o zrnko cukru v těle navíc. Takový ti přehnaně obézní lidé, o kterých se v Čechách točí dokumenty s názvem XXXL, tady tvoří většinu populace. Proto není divu, že nejsou zvyklí vidět někoho normálního. Docela jsem koukala, když za mnou přišla paní z krámku, který patří k naší restauraci a věnovala mi šaty velikosti S v hodnotě $40. Zadarmo. Prý tam visí už děsně dlouho, protože velikost S se prostě těžko prodává.

Joo a mimochodem, mít menší krámek hned u vchodu do restaurace je neskutečně velký business!

IMG_7385

A co jsem si odnesla z „orientation day“?

Během pobytu prý přichází několik fází toho, jak se student cítí. Ze začátku je ohromen vším možným. Nové prostředí, jiná auta, jiné domy, jiní lidé. Pak přichází fáze, kdy vám začne lézt na nervy, že vás každý kolemjdoucí zdraví, že jste furt od písku, že všechno je slaný od vody z oceánu.. Další by mělo být zastesknutí po domově a poslední je, že si uvědomíte, že léto je u konce a vy prostě ještě domu nechcete. No já jsem pořád ve fázi jedna a děsně si to užívám.

podpis-lucie-motivimi

 


Sdílej článek: „Co si myslím o Američanech?“

2 Replies to “Co si myslím o Američanech”

  1. Ahoj Lucinko, pro mne zajimave a hezky napsane. Mej se hezky a uzivej si to. Iva z M.H.

  2. Moc hezký napsané!

Napsat komentář